je to jako síť kolem celýho těla, co tě omotává na doživotí

11:02

Už delší dobu přemýšlím nad tím, kam vlastně spějeme. Jsme pohlceni v sociální síti. Stagnujeme někde mezi Facebookem, Instagramem a Twitterem. Neváháme se podělit o nejnovější informace ze svého života s lidmi, které jsme třeba 10 let neviděli. Nebo i s lidmi, které známe jen podle přezdívky a ikonky na Twitteru a Instagramu.

Pamatuji si, když byl v kurzu Facebook. Jakožto čerstvá patnáctka jsem si libovala v označování svých kamarádů ve svých statusech, třeba i pětkrát za hodinu. Ani nevíte, kolikrát se chytám za hlavu, když procházím své „vzpomínky“. Minulý rok jsem se rozhodla ty pubertální výžblepty začít mazat. Den po dni. Ale objevují se další a další.


Pamatuji si, jak jsem si přidávala do přátel toho i tamtu, jen proto, že jsme se potkávali na chodbě internátní jídelny. Pamatuji si i přidávání se do skupin s „poetickými“ názvy, abych NĚKOMU NĚCO naznačila. Jo a hlavně - nejdůležitější bylo dát se do vztahu. Ať už s tehdejším „klukem“ nebo s kamarádkou, protože jste přeci spřízněné duše a žádný chlapy nepotřebujete.

V posledních dvou letech jsem svůj počet přátel postupně snížila z cca 300 neznámých tváří na 84 známých lidí. O odebrání „lajků“ různým pochybným skupinám ani nemluvím. Trávím na FB svůj volný čas, tak proč bych měla koukat na věci, co vidět nechci? To samé mám u Instagramu a Twitteru. Sleduji jen profily, které mě inspirují, něco mi předávají a k tomu sleduji své přátele a rodinu. Nic víc nepotřebuju.

Proto mi nejde do hlavy přístup lidí, kteří se dozvědí, že nemám v přátelích tu a tamtu. Nebo dokonce tamtoho?! Co si to jako dovoluji je nemít v přátelích?
Dovoluji si dost. Dovoluji si nekoukat na hloupý příspěvky o ničem, na fotky nahých zadků a následný tvrzení, že dotyčná přece není děvka, tak proč jí to všichni píšou. Dovoluji si taky nekoukat na milion sdílených příspěvků, u kterých se označuje zamilovanej pár a mně to akorát zahlcuje zeď a pro všechnu tu trapnost potom nevidím příspěvky, co mě zajímají.
Dovoluji si nemít v přátelích lidi, kteří mi píšou jen kvůli škole a jen v momentě, když něco potřebují. A na ulici mě ani nepozdraví.
Protože chci sdílet (pokud už něco sdílím) útržky ze svého života jen s lidmi, kteří to vidět mají a u kterých CHCI, aby se to na jejich zdi objevilo.

Naposledy, když jsem si odebrala z přátel dvě „školní“ osoby, bylo mi sděleno, že jedna dotyčná řešila ještě tři měsíce, proč. Kamarádka jí řekla, ať si uvědomí, kdy na to přišla - jestli to náhodou nebylo v momentě, kdy mi psala o něco do školy. (he, jak trefné!) Ta druhá mi to nezapomněla připomenout místo pozdravu ve zprávě, ve které prosila o otázky (vypracované!!) ke státnicím. (he, jak slušné!)

Proto se ptám, kam se poděly staré hodnoty? Například - zachovat si soukromí? Sdílet své problémy jen s partnerem nebo s přáteli, rodinou? Opravdu je musíme ventilovat na Facebooku? Na Twitteru se můžete schovat za nic neříkající jméno a ikonku s kreslenou postavičkou, tam si můžete alespoň trošku „soukromě“ zanadávat. Ale co když vás někdo pozná?

Zrovna dnes, při mém obvyklém mazání „nežádoucích“, jsem si opět vzpomněla na všechny ty hloupý příspěvky, nahý zadky, skupiny „Chybíš mi, copak to nevíš?“ a sdílené obrázky od stránky PemiK, až se mi málem zastavilo srdce. Vždyť já už ani nekoukám na televizi, proč bych měla koukat na tohle?

Tím se dostávám k důležitému sdělení tohoto článku:

• Sdílejte, co chcete. Ale nenuťte ostatní se na to dívat. A neciťte se dotčeně, když na to koukat nechtějí.

• Máte právo volby. Jen musíte ustát tu vlnu kritiky od „nežádoucích“.

• Sociální sítě jsou „volnočasovou aktivitou“. Opravdu se rádi věnujete hobby, co vás rozčiluje, otravuje a nebaví?

• Zachovávejte si osobní prostor. Sdílejte to, co vás inspiruje, co vás pobavilo, sdílejte klidně i své zážitky ze života. Jen si nechávejte to nejosobnější pro sebe a pro okruh svých nejbližších. Docílíte toho už jen tím, s jakými lidmi to sdílíte.

• Rodinné, milostné i osobní problémy řešte s lidmi z očí do očí. Není nic horšího, než když vám vyskočí zpráva, ve které se řeší téma, co by bylo lepší řešit osobně. A ještě horší je psát (i číst) „nenápadně“ mířené statusy.

You Might Also Like

0 komentářů