věci, co jsme ztratili v plamenech

20:42

Ztratila jsem se.

Ztratila jsem se sama sobě. Což je to nejhorší, co se člověku může stát.

Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, ztratila jsem nervy a nejspíš i pár ideálů.
Najednou jsem sama sebe neviděla. Neviděla jsem, kde právě stojím, co všechno u sebe mám a jak dlouhou cestu jsem po své „duševní mapičce“ ušla. Moje mysl mi hlásá, že jsem se nikam neposunula, ale že jsem se vrátila.

Až jsem konečně měla po měsíci těžkého zkouškového možnost se zahlédnout. Mlha se rozplynula a já zahlédla malou, ukřivděnou holku, co drží za packu plyšového medvídka, je celá umouněná a vypadá, že před chvílí vylezla z vody. Protože z ní cosi odkapává.

Ale není to voda.

Je to jed.

Je to vztek. Vztek na celej svět. Vztek, že nic nejde tak, jak si ta holčička vymyslela, jak si vysnila. Pořád na něco čeká, místo toho, aby se věci prostě děly a situace ji pohlcovaly.

Je to strach. Strach z toho, co zase udělala špatně, že někomu ublížila, že řekla něco, co si měla radši nechat pro sebe. Strach z jejích vlastních citů a pocitů, který ji sžíraj natolik, že když se o ně podělí, bojí se, že ostatní pod tím návalem utečou. 




Je to odmítání. Odmítání sama sebe, hledání někoho, kým by mohla být. Hledá se v ostatních lidech, v konzumním životě, v cizích fotkách. Odmítá vlastní nápady, nepřijdou jí dost dobré. Je to odmítání komplimentů i konstruktivní kritiky od ostatních. Nechce nic slyšet.

Jenže pak se ta mlha vrátila a tu holčičku s medvědem opět zahalila. A já si řekla, že až vykoukne slunce a mlha, která je hustá jako smetana, se definitivně rozplyne, už tam nebude stát dotčený dítě. 

Budu tam stát JÁ.

A proto jsem se vydala najít sama sebe. Vrátit se tam, kde jsem to jako malá milovala. Navštívit lidi, které jsem kvůli škole nebo jiným povinnostem dlouho neviděla, lidi, kterým bych měla být právě teď oporou. Uvědomit si, co všechno teď vlastně mám. Být vděčná. 





A tak jsem si poslední týden zkouškového udělala takové jarní prázdniny. A navštívila svoje babičky. Dary z nebes, co mě pomuchlaly ve správnou chvíli, vyhubovaly mi, že jsem zhubla a pořádně mě nakrmily. Poslechly si moje plány do budoucích (snad) studijních let, vyptávaly se mě na kluky a nahřály mi ručníky na topení.

Rozšířila jsem si obzory pár dokumenty a články, které se netýkají toho, čemu se běžně věnuji. Nevyspávala jsem do oběda a poctivě vstávala po prvním zazvonění budíku.
Přečetla jsem si příběh, který bych chtěla prožít. Cestovat po Americe a spát na zadním sedadle mého auta. Hlídat přes zimu srub v Kanadě a být sama uprostřed lesů na ostrově, kam po každém odlivu připlavou vlci. Potkat tolik různých lidí, kteří žijí v souladu s přírodou a ví, kde jsou ty pravé hodnoty. Mít možnost si s nimi popovídat, projít různými rituály. Konečně se naučit meditovat. 




Člověk by neřekl, nakolik ho tak krátké volno „osvěží“. Poskytlo mi to spoustu podnětů. Všímám si více detailů, radši od všednosti utíkám do různých příběhů nebo k nějaké činnosti, než k nečinnému sledování sociálních sítí.

Už se nehledám v ostatních lidech, jejich zážitcích, přečtených knihách, vyfocených fotkách. Kdybych měla být stejná, jako někdo jiný, proč bych tady vůbec měla být? Vůbec nevím, co tohle mělo být za záchvat, co jsem si tím chtěla vykompenzovat, co mě to vlastně napadlo.  



Když jsem včera opouštěla poslední místo svých návštěv, šla jsem na autobus v rozepnutém kabátu, se šťastným úsměvem a s oblíbenými manon meurt v uších. Kochala jsem se detaily na domech, jejich ozdobnými fasádami, ozdobami na střechách. Sledovala jsem, jak slunce pomalu zapadá a barvy nebe se s jeho odchodem rychle mění.




A když jsem vystoupila u nás na rozcestí, rozhlédla jsem se po nekonečných polích, přejela pohledem střechy domů, co stojí v tom našem dolíku, usmála jsem se, roztáhla ruce a zhluboka se nadechla čerstvého vesnického vzduchu...

A vzápětí jsem se musela řehtat jako blázen, protože vzduch zamořila vůně hnoje z nedalekého kravína.

A i ten "kravínový" parfém měl v tu chvíli takový zvláštní půvab.

You Might Also Like

0 komentářů